Když jsem před rokem přijel z mé první cesty z Balkánu, věděl jsem, že se tam musím vrátit.

A tak slovo dalo slovo a v mírně obměněné sestavě jsme vyrazili v lednu společně s Martinem Tomášem, Michalem Bučkem, Ondřejem Prosickým, Lukášem Zemanem a Tomášem Hulíkem za nespoutanou přírodou východních Rodop.

Člověk za rok lehce zapomene, jak útrpné je strávit na cestě 16 hodin a stravovat se na benzínkách. Díky několika nově dostavěným dálničním úsekům bylo ale cestování zase o fous komfortnější a rychlejší. Nad ránem, když jsme přejížděli řeku Ardu, byla už únava znát na všech. I tak nás to táhlo ven, a tak ještě před ubytováním bylo domluveno, že odpoledne se jede na sýčka.

Sovičky za komínem
Najít sýčka není v Bulharsku moc složité. Loňský rok nebylo moc času, protože jsme hned po příjezdu jeli fotit supy. Letos jsme si však vymezili více času, a tak byla možnost projet okolí a podívat se, zpoza kterého komínu na nás bude vykukovat. Dva dny jsme měli možnost projíždět vesnice, ve kterých se zastavil čas. Hledání a focení nám trochu komplikovalo počasí. Pršelo a sovičky se schovávaly. Za dva dny jsme ale i tak našli asi 10 sýčků.

Nejzajímavější bylo určitě focení poblíž mešity, kde nás z fotografického rauše vytrhla večerní modlitba. Zničehonic se reproduktory na mešitě rozvibrovaly tak mocně, že skoro nebylo slyšet vlastní slova. Se sovou to ale ani nehnulo a dál odpočívala na střeše.

Souboj šakala s orlem
Loňský rok nedopadl přesně podle našich představ. Moc fotografií jsme nepořídili, což jsme připisovali na vrub počasí. Letos nás zastihlo něco podobného. Před příjezdem do Bulharska se oteplilo a já jsem začal být skeptik. Vše se změnilo, když jsme poprvé přijížděli na místo krytu. V záři reflektorů se zničehonic objevilo šest vlků. Atmosféra v autě by se dala krájet. Byl to však jen okamžik a vlčí smečka se bleskurychle ztratila ve tmě. Pro nás to byl jasný signál, že letos to klapne.


Orel skalní (Aquila chrysaetos) Golden eagle a Šakal obecný (Canis aureus) Golden jackal, Canon 5D mark III, Canon 500mm f4 L IS, ISO 1250, expozice 1/320s, clona 4.0
Bulharsko 21. 1. 2019, Autor: Petr Salinger, www.petrsalinger.cz


A taky že jo! Hned první den se na nás usmálo štěstí několikrát. Už od rána se neustále něco dělo. Ještě ani neopadla ranní mlha a objevil se orel skalní. Ladně se posadil na vzdálenou skalku a pozoroval okolí. V tom se kousek od něj objevila známá silueta šakala. Pomaličku se začal přibližovat a bylo vidět, jak napětí mezi zvířaty pomalu vzrůstá. Když už byli asi metr od sebe, bylo jasné, že dojde k nevyhnutelnému. Šakal s naježeným hřbetem, orel s doširoka rozevřenými křídly. Pustili se do výměny názorů, ve které měl orel jednoznačně navrch. Jeho mocné drápy se zasekly do šakalových zad, a to byl dost pádný argument, aby se opět stáhl a nechal krále oblohy na pokoji. Podle místních se jedná o mladou samici, která je hodně útočná a nic si nenechá líbit. My jsme tak měli možnost pořídit snímky a zažít situaci, kterou zde nikdo neviděl 15 let.


Jak souboj probíhal, můžete vidět na krátkém videu. Bohužel bez zvuku.


Vlčice Christa
Orli se dopoledne vystřídali několikrát, ale podobnou interakci jsme už neviděli. Kolem oběda pak přišla mrtvá doba, kdy se nic nedělo. Poté se za horizontem mihlo zvíře. Šeptl jsem: "Šakal, ne pes, VLK!" Zničehonic se před námi vynořilo nádherné zvíře. Ladně přešlo kamennou zídku, a jak rychle se objevilo, tak rychle se i ztratilo v rodopských kopcích. Dalo by se říct, že se jen mihlo. Bylo to naše první setkání s vlkem v Bulharsku. Podle místních se jednalo o starou alfa samici, která se jmenuje Christa a má zhruba 8 let. Ještě loni vedla smečku, letos ji ale vyhnali, a tak se toulá sama. Druhý den jsme ji opět na chvíli zahlédli. Dokonce jsme si všimli, že má čerstvé zranění na noze. To bylo bohužel naposled, co jsme ji viděli.

I zbylé dny byly naprosto úžasné. Pravidelně nám každý den chodil šakal a orel. Občas se ukázalo káně nebo krkavec. To jediné co se neukázalo, byli supi. Stejně jako loni jsme měli možnost je pozorovat pouze na dálku, jak si suší křídla na skalních stěnách rodopského pohoří. Zima pro ně prostě není ideální období. A tak vysněné fotografie zatím zůstaly jen v mé  hlavě. Moc si ale nezoufám. Opět nás příroda velmi mile překvapila a poodhalila část ze svých tajemství. A mně aspoň zůstal důvod, proč se na tato lidmi opomíjená místa vrátit.